Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je malý hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.
Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý.
Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustější a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v rozmezí mezi srpnem a listopadem.
Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.
Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy.
Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy.
60 až 80 % dne tráví hledáním potravy,kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých "spižíren" v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců "na bobku", přičemž si potravu drží v předních končetinách.
Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.

Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky 395/1992 Sb. vyhodnocena jako ohrožený druh. V posledních letech u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60-110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců. Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii téměř ohrožených druhů. V některých částech světa se již od starověku loví pro svou srst, ale v současné době ji nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů - jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem - veverkou popelavou.
Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, ale s tímto číslem nesouhlasilo několik zoologů z celého světa. V roce 1971 bylo vydáno nové studium schvalující pouze 16 poddruhů, které se rozlišují až dodnes a které jsou vypsány i na seznamu níže.
| S. v. altaicus Serebrennikov, 1928 |
| S. v. anadyrensis Ognev, 1929 |
| S. v. argenteus Kerr, 1792 |
| S. v. balcanicus Heinrich, 1936 |
| S. v. bashkiricus Ognev, 1935 |
| S. v. fuscoater Altum, 1876 |
| S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804 |
| S. v. infuscatus Cabrera, 1905 |
| S. v. infuscatus Cabrera, 1905 |
| S. v. jacutensis Ognev, 1929 |
| S. v. jenissejensis Ognev, 1935 |
| S. v. leucourus Kerr, 1792 |
| S. v. mantchuricus Thomas, 1909 |
| S. v. meridionalis Lucifero, 1907 |
| S. v. rupestris Thomas, 1907 |
| S. v. vulgaris Linnaeus, 1758 |



